Život slyšících dětí hluchých rodičů
Závěry bakalářské práce
Slyšící děti hluchých rodičů patří do jazykové a kulturní menšiny Neslyšících na základě „práva narozením“.
Během dětství si osvojují do různé míry specifické rysy komunity Neslyšících a český znakový jazyk. Zároveň si osvojují kulturní normy a jazyk většinové společnosti. Jsou tedy bilingvní a bikulturní.
Slyšící potomci hluchých rodičů jsou bilingvní a bikulturní podle mého názoru i v případech, že jejich hluší rodiče nepociťují sounáležitost s jazykovou a kulturní menšinou Neslyšících. Tyto děti mají totiž velmi podobné zkušenosti a komunikační zvyklosti jako prelingválně neslyšící lidé. Za tyto zkušenosti a zvyklosti považuji: soustavné prožívání hluchoty svých rodičů a s tím spojené postoje k většinové slyšící společnosti, přirozené a bezprostřední přijmutí hluchoty svých rodičů, jazykové a komunikační kompetence v českém znakovém jazyce. Tyto rysy spojují navzájem i slyšící děti hluchých rodičů, kde podstatnou úlohu hraje i to, že se musely vypořádat se skutečností, že ony samy slyší na rozdíl od svých rodičů.
Sluch by mohl být jediný a podstatný rys, který by slyšící děti hluchých rodičů od komunity Neslyšících odděloval, ale jsou tu i jejich postoje v dospělosti k českému znakovému jazyku, k neslyšícím lidem a komunitě Neslyšících. Je tu samozřejmě i jejich dovednost srozumitelně mluvit a ve slyšící společnosti se tak vyznat.
Rodinné prostředí slyšících dětí hluchých rodičů velmi často ovlivňují slyšící lidé, ať už jsou to jejich přímí příbuzní nebo jiní lidé ze slyšící většinové společnosti.
Tito slyšící lidé v drtivé většině nahlíží hluchotu „jiným“ způsobem než slyšící děti hluchých rodičů. Neznají ji, ale svými postoji a názory tvoří podstatný a „většinový“ tlak na dítě. Tyto často negativní postoje dítě konfrontuje s vlastním vnímáním a chápáním svých hluchých rodičů.
Slyšící lidé dítě seznamují s kulturou slyšících lidí, s většinovou společností, utvářejí tak jeho identitu jako slyšícího člověka. Jsou průvodci slyšícím dětem hluchých rodičů ve světě zvuků, ve světě mluveného jazyka.
Mluvený jazyk si děti nejlépe osvojují na základě mezilidské komunikace, která je nezbytná i k tomu, aby si dítě uvědomilo rozdíly mezi mluveným a znakovým jazykem. Pro dítě jsou nejlepšími učiteli mluveného jazyka slyšící lidé, kteří hluchotu nepovažují za postižení a jazyk a kulturu rodičů respektují. Těmito lidmi by mohli být (vedle prarodičů a příbuzných) i asistenti (popř. přátelé rodičů), kteří jsou sami bilingvní a bikulturní, kteří jsou slyšící potomci hluchých rodičů. Dítě by se tak mohlo zároveň identifikovat s někým, kdo je stejný jako ono a má obdobné zkušenosti.
Cílem této práce je upozornit na to, že slyšící děti hluchých rodičů by si měly osvojovat ve svém dětství takový jazyk, který je pro jejich rodiče hlavním dorozumívacím prostředkem.
V mnoha případech se jedná o český
znakový jazyk. Rodiče tak umožní svým dětem harmonický vývoj
v rodinném prostředí, protože český znakový jazyk je přirozenější
pro rodiče samotné. Zároveň si tak rodiče zajistí oboustrannou komunikaci se svým dítětem v jeho dětství
i dospělosti. Rodiče toho mohou docílit také tak, že přihlásí své
dítě na kurz českého znakového jazyka
nebo dítě umístí do bilingvní a bikulturní školy.
Ve své práci upozorňuji, že slyšící děti používají své schopnosti zprostředkovat komunikaci mezi svými hluchými rodiči a slyšícími lidmi jen proto, že si to jejich rodiče a slyšící lidé přejí a po dítěti to přímo i nepřímo žádají.
Hluší rodiče se chtějí dorozumět se slyšícími lidmi i naopak, slyšící lidé se chtějí dorozumět s nimi. "Všichni" proto slyšící děti za tímto účelem využívají.
Děje se tomu tak do různé míry a často, když není schopen někdo jiný za děti komunikaci zajistit, někdo dospělý. Především hluší rodiče by měli ukázat slyšícím lidem, že existuje jiná možnost, která je pro všechny přínosem.
Touto možností je využití tlumočnických služeb a používání profesionálních tlumočníků. Zlepší se tak situace slyšících dětí hluchých rodičů. Bude zajištěna plnohodnotná komunikace mezi rodiči dítěte a slyšícími lidmi. Zároveň se zlepší postavení členů komunity Neslyšících ve většinové společnosti.
Za tímto účelem je potřeba uznat nezbytnost tlumočnických služeb pro neslyšící lidi napříč většinovou slyšící společností a zajistit jejich dostupnost.
V dnešní době, kdy jsou chráněna práva dítěte a mezilidský dialog je založen na preciznosti a efektivnosti, je tento stav na pováženou. Děti jsou psychicky frustrované z tlumočení komunikace dospělých lidí. Tato frustrace se u nich projeví i v dospělosti.
Do vzdělávacích programů těchto institucí by měly být zahrnuty informace týkající se jazykové a kulturní menšiny Neslyšících. A to především z těchto třech důvodů: zaprvé se učitelé s Neslyšícími (potažmo hluchými rodiči) setkají, až budou vyučovat jejich slyšící děti; zadruhé si tyto slyšící děti do třídního prostředí přinášejí komunikační normy svých hluchých rodičů (potažmo Neslyšících), které jsou odlišné od komunikačních norem slyšících lidí; a za třetí se učitelé budou s hluchými rodiči těchto dětí potřebovat nějak domluvit. Dalším důvodem by mohlo být prosté zahrnutí problematiky menšiny Neslyšících do multikulturních programů, podle kterých jsou vzděláváni budoucí učitelé a tím pádem i děti.
Další závěr se týká tlumočení slyšících potomků hluchých rodičů v jejich dospělosti, který vyplynul z popisu role „tlumočníka“, kterou zastávají ve svém dětství.
Slyšící
potomci hluchých rodičů mají ze svého dětství zažité vzorce chování,
podle kterých zajišťovali komunikaci mezi svými hluchými rodiči a
slyšícími lidmi. Podle těchto vzorců jednají i v dospělosti během
tlumočení. Pokud tito lidé nestudovali tlumočení, tak neví, jak je možné vytvořit bezproblémové a přehledné
tlumočení pro slyšící i neslyšící lidi. V mnohých případech
tito „tlumočníci“ nemají ani odpovídající jazykové a komunikační
kompetence k tomu, aby srozumitelnou komunikaci mohli zajistit (např.
nerozlišují český znakový jazyk a komunikaci nazývanou znakovaná čeština,
popř. znaková řeč). Jejich jednání tak poškozuje komunikaci zúčastněných
lidí i tyto lidi samotné (a tak i tlumočnickou profesi obecně).
Myslím si, že svým přístupem zhoršují situaci slyšících dětí
hluchých rodičů, ke kterým se rodiče následně uchylují jako k
jediné možné pomoci.
Z této práce vyplývají i následující závěry:
Slyšící rodiče hluchých dětí by měli vést své děti k samostatnosti, měli by se naučit respektovat život hluchého člověka a uvědomit si, že hluchota nebrání člověku vést plnohodnotný život.
K tomu by slyšícím rodičům hluchých
dětí mělo pomoci i speciální školství, které může vytvořit
alternativu k jednojazyčnému a monokulturnímu vzdělávání.
Naplnění posledního vytyčeného cíle této práce musí posoudit slyšící potomci hluchých rodičů...
Každý člověk může zpětně obsáhnout své dětství z různých pohledů a zkušeností. Tato práce má umožnit slyšícímu potomku hluchých rodičů lépe pochopit jeho nynější životní situaci. K tomu by mu mohly pomoci výpovědi jiných potomků hluchých rodičů i výpovědi jiných neslyšících a slyšících lidí (rodičů, sourozenců, prarodičů, učitelů, lékařů, lingvistů a jiných odborníků).