Dítě
jako tlumočník?
|
Situace dítěte jako tlumočníka |
|
|
Bilingvální a bikulturní prostředí dítěte Slyšící potomek hluchých rodičů tlumočníkem v dospělosti
Schopnost dítěte vycítit
potřeby svých rodičů a vytěsnit negativní zážitky
Život slyšících dětí hluchých rodičů
|
Dítě není schopné zprostředkovat sdělení jednoho jazyka kulturně podmíněného do sdělení druhého jazyka s adekvátním kulturním dopadem. Dítě není jazykově kompetentní jak v českém znakovém jazyce, tak v češtině! Pro komunikanty je navíc takové tlumočení nepřesné a zavádějící, a to i v důležitých případech, kdy se má hluchý rodič, popř. slyšící komunikant, pro něco rozhodnout. (Srov. Frishberg 1986, s. 61) * Dítě není psychicky, kognitivně vybavené a sociálně zralé, aby pochopilo vzniklou situaci a přetlumočilo (přeložilo) obsahy sdělení. Dítě tedy během komunikace nerozumí tomu, co
si dospělí sdělují, má jen zkreslený obraz těchto informací. Z hlediska
profesionálního přístupu k tlumočení je viditelné, že dítě nemůže
být neutrální k průběhu komunikace.
Jeho vtah k rodičům není čistě profesní. Naopak primárním
zájmem dítěte je pocit bezpečí „v zajetí“ psychické a existenční
závislosti na svých rodičích. Hluší rodiče a slyšící lidé přijímají
tlumočení dítěte s rezervou, ale přesto je přijmou. * Jsou-li navíc výpovědi komunikantů emotivně laděny, dítě není schopno odlišit, komu jsou "emotivní náboje" určené, prostě je vztahuje k sobě a bývá z takových situací značně frustrované. Především postoje slyšících lidí k Neslyšícím a jejich omyly a předsudky spojené s chápáním hluchoty se projevují v komunikačních situacích, ve kterých je dítě vystavováno jejich tlaku jako „tlumočník“. Dítě se snaží v takových situacích své rodiče ochránit před „nedorozuměním“. (Srov. Hoffmeister 1985, s. 124-125) * Slyšící i neslyšící komunikanté nemusejí vědět, jak probíhá komunikace prostřednictvím profesionálního tlumočníka. Z toho důvodu
se
rodiče a další komunikanté obrací na dítě jako na aktivního účastníka
komunikace a zároveň jako na tlumočníka. Ve
stejné chvíli není možné, aby dítě bylo “tlumočníkem” a zároveň
účastníkem dialogu (Srov. Hoffmeister 1985, s. 124;
Strnadová 2002, s. 318)
* Pro dítě je toto vše psychicky velmi náročné a má z těchto situací negativní pocity. Drobná psychologická traumata vytvářejí jednu trvale nepříznivou životní atmosféru. Neboli: velká kumulace negativních
pocitů a zkušeností negativně ovlivní harmonický vývoj dítěte.
Narušený harmonický vývoj dítěte se v dospělosti
projevuje psychickými problémy, např. ve vztahu ke svým rodičům,
jiným neslyšícím lidem, při výchově vlastních dětí, v komunikaci s lidmi apod. (Srov. Matějček 1994, s. 19) * Někteří odborníci uvádějí, že tato specifická role dítěte rozšiřuje jeho obzory, rozvíjí jeho komunikační schopnosti (vývoj řeči, slovní zásoby a komunikačních strategií), pěstuje samostatnost, učí ho řešit různé problémy apod. (Srov. Leonhardt, Grüner 2002; Gavelčíková 2002) Podle mého názoru tyto „výhody“, které vznikají z tlumočení dítěte jeho rodičům, nevyváží ani nezlehčí skutečnost, že je narušován harmonický vývoj dítěte. (Např. Vymětal 2001, Procházková 2004)
Všechna svá výše uvedená tvrzení ilustruji výpověďmi slyšících potomků hluchých rodičů, které jsem shromáždil pro potřeby sepsání své bakalářské práce. |
