Dítě jako tlumočník

Schopnost dítěte vycítit potřeby svých rodičů a vytěsnit negativní zážitky

Existence dítěte závisí na tom, zda si získá náklonnost (lásku) svých rodičů. Dítě proto dělá vše, aby náklonnost (lásku) svých rodičů neztratilo.

Dítě má schopnost vytušit a uspokojit přání rodičů, aniž by rodiče přímo dítě o něco žádali. Dítě jedná intuitivně a přebírá funkci jež mu byla rodiči nevědomě přidělena. Aby dítě své rodiče nezklamalo, aby neztratilo jejich lásku, tak se přizpůsobuje jejich potřebám.

(Srov. Miller 1995, s. 9, 12, 31)

„Přizpůsobení se rodičovským potřebám vede často (ale ne vždy) k vývoji jakési „nepravé osobnosti“ nebo toho, co se často nazývá falešným Já. Člověk si vyvine postoj, v němž ukazuje pouze to, co se po něm žádá, až se z ukazovaným ztotožní.“

Možná proto i slyšící děti hluchých rodičů působí jako hodné, nenápadné až plaché děti. Na takovém „nenápadném a plachém“ chování dětí se jistě podílí kromě dalšího i postoje většinové společnosti k hluchotě rodičů a jejich normalitě obecně.

V dospělosti se slyšící dítě hluchých rodičů může trápit pocitem viny nad nesplněným očekáváním svých rodičů. Je to způsobeno podle mého názoru právě vysokými nároky na dítě. Tyto nároky dítě nikdy nemůže splnit. Z toho je pak frustrované a obviňuje se. Místo toho by se však slyšící potomek hluchých rodičů mohl ptát:

Co se stalo s mým dětstvím?

Neoloupili jste mne snad o ně? Od začátku jsem byl malý dospělý.

Slyšící potomek hluchých rodičů by se mohl ptát také takto:

Nezneužili jste prostě mých schopností?

Pouhé položení těchto otázek by mohlo některým slyšícím dětem hluchých rodičů pomoci při hledání své vlastní identity (svého pravého já), která je tak potřebná v mezilidských vztazích, v životě každého člověka, ve výchově vlastních dětí.

Ve své bakalářské práci poukazuji na fakt, že mnoho slyšících potomků hluchých rodičů si v dospělosti neuvědomuje, že jim tlumočení v dětství bylo nepříjemné.

Někdo z nich například tvrdí, že to bylo normální a jiný, že svým rodičům tlumočil většinou rád.

Postoje těchto lidí je možné nahlížet a vysvětlovat tak, že jako děti vytěsnili své negativní prožitky z dětství do podvědomí. V takových případech by bylo téměř jisté, že by ani v dospělosti nebyli schopni o těchto prožitcích hovořit jako o něčem špatném, nelibém apod.

(Srov. Miller 2001, s. 10; Lorenz 2000, s. 78)

Je samozřejmé, že dítě si nepamatuje příliš zážitky ze svého dětství, ale stejně možné je i to, že dítě si na mnohé negativní prožitky nedokáže vzpomenout z výše uvedeného důvodu.

Všechna svá výše uvedená tvrzení ilustruji výpověďmi slyšících potomků hluchých rodičů, které jsem shromáždil pro potřeby sepsání své bakalářské práce.