Znakový jazyk
Hluchý člověk; prelingválně neslyšící člověk; neslyšící člověk;
Život slyšících dětí hluchých rodičů
Co je znakový jazyk?
A jak je (nebo by mohl být) tento jazyk chápán?
Na obě otázky můžeme najít snadnou odpověď ve vědě zabývající se jazykem a komunikací, v lingvistice:
A. Macurová (1994, s. 121)
„Na základě výzkumů posledních třiceti let je znakový jazyk vymezován jako přirozený jazyk neslyšících, jazyk s vlastním slovníkem a gramatikou (neodvozenými z jazyka mluveného).“
A. Macurová (2001a, s. 70)
.„Znakové jazyky jsou jazyky nevokální (neopírají se o zvuk) a od mluvených jazyků se tak liší způsobem své existence: jsou to jazyky vnímané zrakem (ne sluchem), jsou to jazyky založené na tvarech, pozicích a pohybu (ne na zvuku). Jinak: Znakové jazyky jsou jazyky vizuálně motorické.“
V každé zemi existuje specifický národní znakový jazyk, který se odlišuje od jiných národních znakových jazyků.
Každý znakový jazyk má svůj historický vývoj, který mu určil dnešní podobu, a svou přirozenou budoucnost, ve které se bude nadále měnit jako každý jiný přirozený jazyk.
Znakový jazyk nebyl uměle vymyšlen, ale vytvořil se z nezbytné komunikační potřeby neslyšících lidí, a to nezávisle na jazycích mluvených.
Stejným způsobem je český znakový jazyk vymezen v
K popisu znakového jazyka a jeho vztahu k jazyku mluvenému viz
Encyklopedický slovník češtiny (2000, heslo jazyk znakový)
Existence znakového jazyka je odlišná od existence mluveného jazyka tak dalece, že tuto krásu a bohatost zahlédne pouze člověk, který se o znakový jazyk zajímá s pokorou - tedy bez předsudků a negativních postojů! Český znakový jazyk je krásný a stejně zajímavý jako čeština či čínština!
Velmi zajímavou skutečností u znakových jazyků je fakt, že jsou předávány v drtivé většině z dítěte na dítě a ne způsobem, jak je to běžné u všech mluvených jazyků, tedy z rodičů na dítě (tedy ze starší generace na mladší generaci). Samozřejmě i u znakových jazyků dochází ke generačnímu přenosu jazyka (z rodičů na dítě), ale s přihlédnutím k tomu, že pouze 5-10% neslyšících dětí má neslyšící rodiče, tak se jedná o generační přenos jazyka vždy v užším smyslu.
(Srov. Preston 2001, s. 7; Neisser 2002, s. 47; Grosjean 1982, s. 80)