|
Komunita Neslyšících
|
||
Život slyšících dětí hluchých rodičů
|
O Neslyšících blíže:
V. Strnadová (1998, s. 53) „Velké písmeno symbolizuje, že hluchý člověk není posuzován podle stavu sluchu, ale jako příslušník menšinové společnosti. Nejde o etnickou, ale o jazykovou a kulturní menšinu.“
F. Grosjean (1982, s. 84-88) Společné rysy menšiny Neslyšících s dalšími jazykovými a kulturními menšinami žijícími např. v USA přiblížil F. Grosjean takto: společný jazykový kód (daný národní znakový jazyk), neuznání jazykové přirozenosti (tedy diskriminace určitého národního znakového jazyka), jednojazyčné vzdělávání (děti jsou vyučovány pouze většinovému národnímu jazyku), omezené pracovní možnosti, uzavírání sňatků mezi členy menšiny, nahlížení sebe sama jako člena jazykové a kulturní menšiny. Vedle těchto aspektů Neslyšící vytvářejí mezinárodní, národní i lokální organizace sociálního i sportovního charakteru, mají vlastní publikační činnost apod.
J. Hrubý (1997, s. 38-39) „Jazykovou a kulturní menšinu z nich dělá existence znakového jazyka, podobné osudy a problémy, historie a často i společní vnější nepřátelé. Neslyšící jsou navíc jednou z nejsoudržnějších menšin vůbec, protože je stmeluje velmi snadná vzájemná komunikace a naopak velmi nesnadná komunikace a tisíce každodenních nedorozumění s vnějším světem. (...) Členy těchto společenství jsou i nedoslýchaví a ohluchlí uživatelé znakového jazyka. Jsou jimi i některé slyšící děti neslyšících rodičů a někteří tlumočníci.“ Slyšící lidé však jen velmi těžko dokáží posoudit, kdo patří do jazykové a kulturní menšiny Neslyšících a do určité míry i jaké jsou její rysy. Důležité však zůstává to, že neslyšící lidé mají společné hodnoty a shodný způsob komunikace mezi sebou, a jak přiblížil J. Hrubý, mají obdobné problémy s komunikací se slyšícími lidmi.
Srov. Kyle ( 1998, s. 143) O tom, zda člověk k takovému společenství patří, rozhoduje především „postojová hluchota“. Takový postoj hluchého (popř. neslyšícího) člověka znamená, že se identifikuje s ostatními Neslyšícími. Stejně tak je důležité, aby takového člověka i ostatní Neslyšící přijali jako člena své komunity.
S tím by mohlo souviset i to, že se stávají členy komunity Neslyšících i slyšící lidé. Především slyšící děti hluchých rodičů by mohly být členy této komunity na základě „práva narozením“, tj. do komunity se přímo narodí. V jiné a trochu podobné situaci jsou slyšící lidé, kteří mají hluché děti, nebo hluché sourozence. (Srov. Strnadová 1998, s. 53; Hejlová 1999, s. 50; Preston 2001; Padden, Humphries 1996, s. 3, 49, 50; Gavelčíková 2000; Hoffmeister 1985, s.113) Vedle jazykového a kulturního pohledu na hluché lidi existuje pohled „medicínský“. Tento pohled přibližuje např.: V. Strnadová (1998, s. 52) „Označení velkým písmenem, se u nás (dosud) plně nevžilo. V naší zemi dosud přetrvává medicínský postoj k neslyšícímu jedinci, při kterém je některými lidmi hluchota chápána jako stav, který je třeba nějakým způsobem odstranit, léčit a tam, kde to není možné, tak alespoň všemožně usilovat o to, aby z neslyšícího dítěte vyrostl jedinec, který se ‚plně zapojí do normální společnosti‘. Tou ‚normální společností‘ je míněna populace slyšících.“ Medicínské hledisko na hluchotu lidí může být obzvlášť zavádějící. My se s tímto smýšlením můžeme setkat například v některých skriptech speciální pedagogiky, která si kladou za cíl (mimo jiné) právě vzdělávat prelingválně neslyšící děti.
P. Vysuček (2001, s. 226-227) „Společnost slyšících, většina, si vůbec neuvědomuje, že neslyšící svět má svůj mateřský jazyk – jazyk znakový. Děti se trápí, že nemají ve škole vlastní přirozený jazyk, český jazyk totiž není jejich mateřským jazykem, je to pro ně druhý jazyk. A jak můžou děti ihned rozumět druhému jazyku, když učitelé neumějí znakový jazyk? (...) Opravdu je moc důležité přizpůsobit se vlastnímu jazyku neslyšícího dítěte, jinak učení vůbec nemá smysl.“ V současnosti však většina učitelů v českých speciálních školách pro sluchově postižené preferuje v komunikaci s dětmi mluvenou češtinu doprovázenou znaky, někdy mylně označovanou jako znaková řeč.
A. Macurová (2001a, s. 69 „Hluchotu postupně přestáváme považovat za ‚postižení‘, které musíme napravit a dosáhnout tak toho, aby neslyšící jako my, slyšící většina, mluvili (a když už nemohou slyšet, aby mluvenou řeč aspoň odezírali). Postupně se učíme respektu ke kulturní a jazykové jinakosti neslyšících – a spíše než ‚nápravu‘ máme na mysli vzájemné porozumění a dorozumění se.“
|
