V rámci
jednoho lidského společenství často žijí vedle sebe uživatelé různých
jazyků. Přiblížím tuto jazykovou
rozrůzněnost, která se nazývá bilingvismus (popř. multilingvismus)
a s tím i související různorodost kulturního zázemí.
K tomu
blíže např.: H.
Hejlová
(1999, s. 49)
„Panuje všeobecná shoda, že bilingvní (popř. multilingvní)
lidé jsou schopni používat při komunikaci dva či více jazyků. (…)
U bilingvismu společenského
(kolektivního) není důležitá kompetence jednotlivců v daných jazycích,
jde nám o koexistenci dvou jazyků ve společnosti či jazykové menšině.
Pokud označíme společnost jako bilingvní, neznamená to, že jsou nutně
bilingvní všichni její členové.“
Současná existence
dvou jazyků u jednoho člověka může vznikat dvojím způsobem:
Nejprve si může
člověk osvojit ve svém dětství dva jazyky ve stejném čase. V takovém
případě se jedná o bilingvismus simultánní.
Zadruhé si člověk
může osvojit nejdříve jeden jazyk ve svém dětství a teprve
potom se naučit jazyk druhý, pak jde o bilingvismus
sekvenční.
Je několik způsobů, jak si dítě může
současně osvojit dva jazyky:
1. Nejprve tak, když s ním každý
z jeho rodičů používá v komunikaci jeden jazyk (např. proto, že
jsou každý jiné národnosti). Může to být také prarodič dítěte či
jiná osoba, která je dítěti velmi často nablízku a hovoří jiným jazykem
než rodiče dítěte. V takových případech se jedná o zásadu jedna
osoba – jeden jazyk, kterou dítě brzo pochopí. Dítě si oba jazyky
dobře osvojí jen v případě, že rodiče budou dodržovat důsledně
zvolený způsob komunikace. I tak se však lehce stane, že jeden z jazyků
se bude u dítěte rozvíjet více. Tímto jazykem může být jazyk, který
rodiče zvolí pro komunikaci mezi sebou, pokud se nejedná o nějaký další
(třetí) jazyk.
2. Další způsob, jak se dítě může
bilingvně rozvíjet je ten, že rodiče budou
jazyky střídat v závislosti na prostředí.
Rodiče mohou komunikovat v domácím prostředí jedním jazykem
(např. menšinovým jazykem, protože jsou členy určité jazykové a kulturní
menšiny) a mimo rodinné či jiné intimní prostředí mohou komunikovat druhým
(většinovým) jazykem. I při této zásadě je důležitá důslednost. Rodiče
mohou bilingvnost dítěte oslabovat např. tím, že ve svém rodinném zázemí
mluví většinovým jazykem se svými přáteli apod. Dalším prostředím,
kde se dítě může setkat s jiným jazykem je např. škola nebo pracoviště
rodičů či místo, kde rodiče pravidelně tráví s dítětem svůj volný
čas.
3. Dítě lze určitým způsobem vést k bilingvismu
i tak, že každý z jazyků rodiče spojují pouze s určitou činností
(např. s prohlížením knížek, při hře, jídle apod.), nebo s určitou
částí dne (např. před obědem rodiče mluví jedním jazykem a po obědě
mluví druhým jazykem). Tyto způsoby komunikace však nejsou tak přirozené
jako komunikace „vynucená“ jazykovými kompetencemi rodičů a bezprostředním
okolí dítěte.
Zmíněné způsoby 1. - 3. jsou příklady
simultánního bilingvismu.
4. Dítě si postupně osvojí (popř. naučí
se) dva jazyky také tehdy, když se rodiče rozhodnou, že budou nejprve v komunikaci
s dítětem používat jeden jazyk a po určité době tento jazyk vymění
za jiný. Rodiče mohou takto změnit i jazyk, kterým komunikují mezi
sebou, nebo pouze jeden z rodičů změní jazyk v komunikaci s dítětem.
V takovém případě si dítě
osvojí oba jazyky jeden po druhém. Jedná se o bilingvismus sekvenční.
K
tomu srov. Grosjean (1982, s. 173–175)
Podle Grosjean
(1982) však v zásadě platí, že bilingvismus se nejlépe rozvíjí
tam, kde existuje menšinová společnost, kde jsou monolingvní mluvčí a
jazyk menšiny je používán při různých událostech. S tím úzce
souvisí i to, zda jsou rodiče sami bilingvní.
Dále
srov. Grosjean
(2000, s. 17-18), Hudáková
(2001, s. 7-9), Doskočilová (2002, s.228-234)
Bikulturismus
S jazyky, které si dítě od dětství
osvojuje, je bezprostředně spojeno poznávání kulturních rysů, ať už
jiných komunikačních norem, nebo života menšiny ve většinové společnosti.
Funkční
bilingvismus
Jedná se
o lidskou schopnost užívat na komunikační úrovni dvou jazyků. Při
funkčním bilingvismu je tedy člověk schopný střídat v jedné komunikační
situaci dva jazyky a v souvislosti s tím i komunikační normy.
Střídání
jazyků/kódů
Mluvčí střídá
jazyk/kód, když přijde do komunikační situace člověk,
který neovládá jazyk, ve kterém komunikace probíhá.
Ke střídání
kódů dochází také tehdy, když chce mluvčí
vyjádřit vztah k nějaké sociální skupině nebo se chce této
sociální skupině přiblížit.
K dalším
důvodům viz. Encyklopedický slovník češtiny (2000, hesla
bilingvismus, střídání kódů)
Nahoru
